Utrpení, humor a znovuzrození
Když jsem byla mladší, jeden z mých největších strachů byl strach z utrpení. Že mě někdo unese a bude mučit. A já budu slabá a nebudu s tím moct nic dělat, protože přeci budu zbavená svobody a odříznutá od jakékoliv vnější pomoci.
Po nějaké době mi můj muž dal k narozeninám knihu od Jacka Londona "Tulák po hvězdách". Už ji kdysi četl a říkal, že je skvělá. Já jsem tomu moc nevěřila, znala jsem Londona jen jako autora Bílého tesáka a na tenhle druh literatury jsem neměla náladu. Po přečtení několika kapitol jsem však byla lapená. Nejenže naprosto neotřelé a skvělé téma, ale mnoho aha momentů a geniálně propracovaný příběh.
Tulák po hvězdách vypráví o vězni Darrellu Standingovi, který je odsouzen na smrt a ve vězení čeká na vykonání rozsudku. Protože se však nechová podle dozorců správně, potrestají ho nejen samotkou, ale začnou ho na dlouhé hodiny a dny svazovat do extrémně utažené svěrací kazajky. Pro Standinga je to ze začátku nejhorší utrpení v životě, ale pak se od spoluvězně naučí, jak utlumit tělo a dostat se "mimo něj". Díky tomu pak může cestovat a prožívat stovky životů, které žil v minulosti. Během toho, když je při vědomí, mu pomáhá při hrozné situaci ještě jedna věc – a tou je humor. Standing zjistil, že dozorce přivádí k šílenství tím, že i když mu způsobují neskutečné fyzické utrpení, on se jim dokáže vysmívat. A dozorci s ním nic nezmůžou. A v tom nabyl obrovskou svobodu, která je daleko za hranicemi fyzického lidského těla:
"Myslím, že deset dní ti bude bohatě stačit, Standingu."
"To je váš názor," řekl jsem mu. "Věříte tomu? Jestliže ano, pak neztratíte ani těch dvakrát pět centů za dva balíčky tabáku. Tak čeho byste se vlastně bál?"
"Za dva centy ti třeba hned rozkopu hubu," ušklíbl se.,
,V tom vám nechci bránit." Byl jsem nestydatě líbezný. "Kopejte si sebesilněji, a přece mi zbude dost velký kus obličeje, abych se mohl usmívat. Ale zatímco si to budete rozmýšlet, mohl byste přistoupit na můj původní návrh."
Člověk musí být strašně sláb a hluboce zoufalý, aby se za takových okolností dokázal posmívat v samovazbě správci věznice. Nebo je strašně sláb a hluboce zoufalý, a ještě k tomu má v sobě víru. Teď vím, že jsem měl víru a jednal jsem tedy podle toho. Věřil jsem tomu, co mi řekl Morrell. Věřil jsem ve vládu mysli nad tělem. Věřil jsem, že ani sto dní ve svěrací kazajce mě nemůže zabít."
Musím říct, že Tulák po hvězdách je jedna z knih, která mi změnila život. Můj strach z utrpení se výrazně snížil. Mám naději, že pokud bych byla utrpení působením jiné osoby vystavená, nemusím být ubohou obětí, ale můžu si uchovat vnitřní svobodu. A po nějaké době se mi kniha navíc propojila s archetypem Šibala, pro kterého je užití humoru v nepravděpodobných situacích a k osvobození tak typické.
S blížícími se Velikonocemi se mi v hlavě začal skládat ještě jeden obraz. Asi rok zpátky jsem začala uvažovat o šibalských kvalitách Ježíše, což budu muset ještě hodně rozpracovat, proto s touto kacířskou myšlenkou zatím radši nevycházím na veřejnost Ale když jsem teď naposled četla Tuláka, utrpení hlavního hrdiny se mi propojilo s Kristem. A jaké by to asi bylo, kdyby byl Ježíš při mučení a následně na kříži nejen klidný, ale dělal si ze svých mučitelů legraci. "Héj, to neumíte nic lepšího?!" A i kdyby Ježíši nebylo do smíchu v hodině jeho smrti, jeho největším vtipem, který vmetl do obličeje svým nepřátelům, bylo zmrtvýchvstání.
Tenhle příběh nás učí, že i když v našem životě nastane temné období, utrpení, ze kterého nevidíme východisko, vždycky můžeme mít naději, že opět vyjde slunce a my vyjdeme znovuzrozeni a posíleni na další cestu životem.
Tereza
Art: Pixabay/amurca