NECHAT SI POMOCT

Před deseti lety jsem udělala zásadní rozhodnutí. Nechala jsem si pomoct.

Tři a půl roku jsem se potýkala s depresemi a úzkostmi, které mě přepadly po porodu a neřešené se přetavily v deprese dlouhodobé. Pořád jsem si myslela, že to zvládnu sama. Že mi přeci není tak zle. Že jsem špatná máma, když nemám každý den radost ze svých malých dětí. 

Ale postupně jsem zjišťovala, že moje stavy jsou horší, i když objektivně se mi nic neděje. Takhle už jsem nemohla fungovat. Už jsem nechtěla zase čekat, kdy mě zase přepadne stav naprostého zmaru, který mě paralyzuje na dlouhou dobu. 

S bušícím srdcem jsem vytočila číslo psychiatra a objednala se. První sezení jsem probrečela a dostala jsem antidepresiva. Ta mě po nějaké době pomohla dostat se "nad hladinu", uvidět svět z jiné perspektivy a díky lékům a sezením jsem se začala dostávat z nejhoršího. Začala jsem se vzdělávat, setkávat se víc s lidmi, začala jsem zjišťovat, kolik matek od malých dětí mělo stejnou zkušenost jako já. 

Postupně jsem byla silná natolik, že jsem léky mohla postupně vysazovat a mohla jít dál svou cestou bez nich.

Zpětně jsem za tuhle životní zkušenost moc vděčná (kdyby mi tohle řekl někdo v době největších propadů, poslala bych ho samozřejmě někam ). Díky pobytu v propasti jsem si ujasnila své životní směřování, kdo jsem a kdo nejsem. Dnes se můžu aspoň částečně vžívat do duševních procesů svých klientů a dokážu chápat, co se uvnitř nich děje. Proč se třeba stydí o tom někomu říct. Kohokoliv s tím otravovat. 

Není důležité, jak jsme silní na to něco dokázat nebo něco vydržet. V náročných situacích je zásadní najít v sobě sílu požádat o pomoc.