KRÁSNÉ POROZENINY!

Od mala jsem se těšila, že budu jednou máma. S kamarádkami jsme si dost intenzivně hrály s panenkami a já jsem si postupně skládala mozaiku toho, jak to bude vypadat, až to bude doopravdy. Děti jsem plánovala, vystudovala jsem školu, nějakou dobu pracovala a pak to přišlo. S radostí a zvědavostí jsem očekávala novou roli, četla jsem si o výchově dětí, mluvila jsem o tom s mámou a s manželem.

Jenže když došlo k tomu, že jsem se mámou fyzicky stala, něco se pokazilo. Velmi náročný porod, náročný pobyt v porodnici, náročné miminko. Když jsem přijela z porodnice domů, přišli se na mě podívat manželovi rodiče (v té době jsme bydleli u nich v domě, stavěli jsme dům náš), pak se zavřely dveře a já zůstala sama s tou malou novou bytostí. Můj muž byl přes den v práci a o víkendech pomáhal stavět náš nový dům. A já jsem se měla o samotě porvat s touhle novou zásadní rolí. Plná fyzické bolesti, s počínající poporodní depresí a miminkem, které probrečelo většinu dne. Navíc téměř všechny mé kamarádky byly v té době bezdětné a i když jsem se s nimi potkávala, nebylo možné jim zprostředkovat problémy, které řeším. 

Když se na svůj tehdejší stav podívám zpětně, chybělo mi tam něco, co by mi pomohlo novou roli přijmout. Lidé, kteří by uznali náročnost mojí situace. Aby mi někdo řekl, že se mi můžou hlavou honit divné věci, že je to normální a že za čas to bude dobrý. Chyběl mi tam rituální přechod do nové životní etapy, který by mi psychicky pomohl překonávat překážky.

Přechodové rituály z naší společnosti téměř vymizely. Máme tu svatby a pohřby, ale ty jsou často velmi formální a nemají tu sílu měnit vědomí všech zúčastněných. Téměř zcela chybí velmi důležité obřady při přechodu z dětství do dospělosti – maturita na střední škole tohle opravdu nahradit nemůže. A pokud se narodí ženě miminko, maximálně přijdou ostatní pogratulovat. Ale aby mohla tuto novou roli zcela přijmout, na to žádný (ani formální) rituál nemáme. 

V různých kulturách dávali členové společenství velký důraz na rituály přechodu, protože věděli, že dobrý přechod jedince z jednoho stádia do druhého zajištuje klidné fungování celé společnosti. Dotyčný se stával "novým člověkem" a celá komunita upravila svůj postoj a chování k němu. V nové roli měl své rádce, kteří ho mohli dál provázet. I na českém venkově před 100 lety ženy nevychovávaly děti samy izolované od ostatních – ženy si pomáhaly navzájem, radily si, denně se setkávaly. 

Já jsem si svým opravdovým přechodovým rituálem prošla až za 3,5 roku, když jsem se i po narození druhé dcery potýkala s psychickými problémy a vyhledala jsem odbornou pomoc. Když jsem své terapeutce s trochou studu říkala, jak je pro mě náročná role mámy, otočila se na mě a řekla: "Ale to přece je náročný!" A bylo to. Tohle jsem potřebovala. Uznání. Které neproběhlo v davu lidí a za zvuku bubnů, ale když jsem seděla v proutěném křesle ve světlé místnosti se ženou, která uviděla, co potřebuju. 

Dneska je starší dceři 14 let. Díky ní jsem se stala mámou. S vděčností na ten den vzpomínám a už před několika lety jsem si ho nazvala i tak, aby se týkal i mě. A přála bych si, aby ostatní gratulovali k tomuhle výjimečnému dni každé mámě. Krásné porozeniny!