Dělat si srandu z bohů
"Náboženství je vážná věc." "Posvátné záležitosti jsou nedotknutelné a Bůh je ten zamračený pán na obláčku, kterému se nemá odporovat." Přijde mi, že tyhle představy máme v sobě zakořeněné a jsou ovlivněné posledními pár stovkami let evropské křesťanské kultury (i když se nyní nazýváme ateisty).
V minulosti bylo posvátno mnohem důležitější než v dnešní době a různá božstva ovlivňovala život lidí zásadním způsobem. Vždycky však existovaly mechanismy, jak posvátno porušit, zesměšnit náboženské a společenské vůdce, jak si z bohů udělat legraci. Moudří předci věděli, že je toto "uvolnění napětí" zdravé právě proto, aby se stávající řád osvěžil, obnovil a mohl dále sloužit. V mnoha kulturách byl k tomuto účelu využívám archetyp šibala – blázna, šprýmaře, který měl za úkol zesměšnit, rozbourat, oživit a složit jiným způsobem.
Řecký bůh Hermés byl vtipálkem už v kolébce. Sotva se tento syn boha Dia a Maii (dcera titána Atlanta) narodil, už lstí ukradl bohu Apollónovi krávy z jeho stáda. Když ho Apollón vypátral, Hermés se tvářil jako neviňátko, že přeci nemůže krást krávy, když je ještě nemluvně.
Prométheus, tenhle stvořitel a milovník lidí, se také bohů nebál. Obelstil boha Dia tak, že zabil býka, stáhl z něj kůži, do které zabalil maso, tu dal na jednu hromadu a na druhou dal jen kosti obalené tukem. Zeus měl vybrat v první řadě hromadu, která bude náležet bohům a druhá měla náležet lidem. Popletený bůh vybral jako první hromadu tuku a kostí a od té doby právě tyhle části zvířat sloužily jako oběti. Když vzal rozčilený Zeus lidem oheň, Prométheus opět za zády bohů lidem oheň vrátil.
Polynéský bůh Maui také své božské příbuzné příliš nešetřil. Aby přinesl podobně jako Prométheus lidem oheň, donutil svou božskou babičku, aby si vytrhala své ohnivé nehty. A protože se mu zdálo, že bůh Slunce po obloze běží příliš rychle a lidé nemají během krátkého dne dost tepla a slunečního svitu, Maui si na něj počkal, zbil ho a svázal provazy, aby po nebi procházel pomaleji.
Šibal v mýtech indiánského kmene Winnebago se chová jako naprostý šílenec – zesměšňuje obřady a společenské zvyklosti, různě se proměňuje a nabourává život společnosti, do které přijde. Vyprávěním těchto příběhů měli členové komunity možnost vyjádřit se k některým tradičním pořádkům, mohou je zesměšnit a kritizovat, aniž by jim za to něco hrozilo. Tato kritika je ohraničena časem určeným pro vyprávění mýtu, posluchači si tímto uleví od frustrace a běžný život pak může pokračovat s minimem vzpour a velkých excesů.
Když nezůstaneme jen u bohů, tak různé kultury měly (a někde dosud mají) i své skutečné šibaly – moudré blázny, jako byli třeba šašci na královských dvorech. Dobrý panovník měl svého šaška, který mu mohl jako jediný nastavit zrcadlo, ukázat mu třeba absurditu jeho rozhodnutí, mohl ho zesměšnit, aniž by za to byl potrestán. Krásně je tenhle vztah ukázán v Shakespearově hře Král Lear, třeba v téhle ukázce: https://www.youtube.com/watch?v=xQYg8gdiAwg...
V Evropě byly také velmi důležité tzv. svátky bláznů, které se hojně slavily ještě v období renesance. Konaly se většinou v lednu a provozovaly se jindy nepřípustné věci, jako hostiny a hazardní hry v kostelích, zesměšňování církevních představitelů, obscénní chování. Ve francouzské apologii z 15. století je uvedeno:
"Toto sváteční obveselení je nutné, aby se hloupost (bláznovství), která je naší druhou přirozeností a je člověku vrozena, mohla aspoň jedinkrát v roce svobodně využít. Bečky s vínem praskají, jestliže se čas od času neotevřou a nevpustí se do nich vzduch. My všichni, lidé, jsme špatně sbité soudky, které puknou od vína moudrosti, bude-li toto víno v stálém kvasu pokory a zbožného strachu. Je třeba dát vínu vzduch, aby nezkyslo. Proto také v sobě povolujeme v určité dni bláznivinám (hlouposti), abychom se pak s větší horlivostí vrátili k službě boží."1)
I v dnešní době, kdy si myslíme, že jsme tradiční bohy poslali do propadliště dějin, jsme jimi ovládáni úplně stejně. Tsultrim Allione, která se zabývá prací s našimi stíny, které nazývá démony, uvádí, že jedním typem našich stínů mohou být i "bohové" - naše naděje, přání, to, čím jsme posedlí, po čem toužíme, naše připoutanosti, kvůli kterým nemůžeme svobodně jednat. 2)
Jestliže se zesměšnění posvátného objevuje v různých kulturách po celém světě, asi to nebude jen tak. Vstoupení šprýmaře na scénu má vždycky ozdravný účinek a pomáhá nám se pohnout vpřed. Pojďme tedy občas porušit věci pro nás nedotknutelné, ať už se jedná o pocity, životní strategie a představy o řádu. Pojďme si udělat srandu z bohů i sami ze sebe – budeme se cítit svobodnější, dostaneme energii na změnu a minimálně nám to vykouzlí úsměv na tváři.
Tereza
1) M. M. Bachtin: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
2) Tsultrim Allione: Pečuj o své démony
Art: Paul Jonnard: Hermes (1886)